Sobota 26.8.2006 První věc, kterou jsem ihned po probuzení udělal byla kontrola počasí a celkem se mi ulevilo, když nelilo. V pátek večer totiž v Jablonci lilo tak hustě, že během chvíle byli ulice plné vody. Já jsem byl rozhodnutý běžet za každého počasí, ale chápal bych záporné reakce lidí, který by jeli třeba 100 km. Naštěstí se počasí umoudřilo a musím říct, že po celou cestu nám přálo. V 9 hodin jsem si zbalil všechny věci a vyrazil autem na místo našeho srazu, centrální parkoviště na Bedřichově. Jsem sem dorazil jako první, ale hned za mnou přijelo auto s klukama z Liberce, Davidem a Petrem. Nedlouho na to přijel Pavel z Hradce Králové, Miloš a Ondra z Prahy. Bylo nás tedy 6. Možná, že některé zájemce odradilo právě páteční počasí. Zhruba v 10 hodin 20 minut jsme vyrazili. Startovali jsme na Bedřichově v místě, kde je v zimě vstup do lyžařské magistrály a samozřejmě start i cíl Jizerské 50. Vyběhli jsme podél spodního plotu tenisových kurtů, ten tu samozřejmě v zimě není a místo kurtů tu je zimní běžecký stadion. Pokračovali lesní písčitou cestou, která stoupá až k rozcestí "U Buku" a je značená žlutou turistickou značkou. Hned první úsek, byl po pátečním dešti podmáčený a cesta vymletá, ale to netrvalo moc dlouho. Tenhle úsek zvládl každý v naprostý pohodě, vždyť to byl teprve 1,5 km. To až se tudy budeme vracet, tak to bude jiný kafe. Na rozcestí jsme odbočili doleva a pokračovali po žluté z mírného kopce na další rozcestí "U Nové louky". Na tomto místě se octneme i při zpáteční cestě a odtud stejný úsek poběžíme do cíle. Teď jsme ale odbočili doprava a pokračovali směr Nová louka až k Loveckému zámečku. U zámečku jsme měli v nohách asi 2,5 km, zahnuli jsme doprava a po písčité cestě pokračovali k Blatnýmu rybníku. Tady jsme se napojili na asfaltovou cestu a začalo nám víc jak 7 km dlouhé táhlé stoupání, které až na malé vyjímky skončilo na Knajpě. Asi po 2 kilometrech jsme dorazili na Kristiánov. Kdysi nejvýše položenou sklářskou osadu u nás. Cestou se naše skupina rozdělila na dvě tříčlenné a každá běžela v pohodě svým tempem, první skupina ale vždy na rozcestí na druhou počkala. Cesta zatím probíhala bez problémů a počasí nám také přálo. Bylo pod mrakem, ale nepršelo a teplota byla ideální pro běh. V těchto místech jsme běželi po asfaltce a v turistických mapách je značená modrou značkou. Kousek pod Rozmezí se nám asfaltová cesta změnila na panelovou a ta nás dovedla až na rozcestí "Čihadla". Petr s Davidem už na startu avizovali, že nepoběží celou trasu, ale původně chtěli s námi běžet na Čihadla a tam odbočit doleva a přes Hřebínek se vrátit, ale akonec si to rozmysleli a pokračovali s námi ještě kus dál. Na rozcestí „Čihadla“ jsme tedy odbočili doprava směr Knajpa, nejvyšší bod naší trasy kolem 980 m.n.m.. Je odtud pěkný výhled na druhý nejvyšší vrchol Jizerských hor, Jizeru 1122 m.n.m.. Na Knajpě jsme měli za sebou víc jak 10 km z toho většinu do kopce a všichni jsme vypadali v pohodě. Z Knajpy jsme pokračovali doprava dolů po tak zvané Kasárenské silnici, kde se střídá panel s asfaltem. Po dlouhém stoupání nás čekalo zhruba 4 kilometrové klesání až k rozcestí „Kůrovec“. Tady se nám Kasárenská silnice napojuje na Soušskou silnici, která vede z Desný do Hejnic a v zimním období je pro auta uzavřená. Po ní jsme běželi z rozcestí rovně asi 400 metrů a před značkou okres Liberec prudce zahnuli doprava na Hraniční cestu. Tady jsme se definitivně rozdělili. Petr s Davidem pokračovali rovně na Smědavu a dál cestou kterou jsme později běželi i mi. Celkem uběhli 30 km za 3.31 hod. a v cíli jsem pak za stěračem našel lístek že doběhli OK. Větší část naší skupiny tedy odbočila na Hraniční cestu a po 200 metrech znovu zahla doprava na panelovou cestu, která se ale brzi změnila v písčitou. Pokračovali jsme společně bez problémů v ukrajování dalších kilometrů a v pohodě se spolu bavili. Zhruba po 3 kilometrech jsme dorazili na Jezdeckou cestu, která nás přivítala prudším stoupáním a následným klesáním nás přivedla na rozcestí "U bunkru". Tady se ocitneme ještě jednou a to když přiběhneme cestou od spodu z Jizerky. Teď jsme se ale pustili doprava po asfaltce směr Jizerka – Mořina. Tam jsme odbočili doleva směr osada Jizerka, tady jsem se posílil jablečným gelem od Isostaru. Samozřejmě jsme všichni cestou pravidelně pili buď neperlivou vodu nebo Isostar. Pití nám vezl můj syn Martin, který nás celou cestu doprovázel na kole. Jen Miloš také využíval svůj hydrovak, který testoval před během kolem republiky. Z kopce jsme se dostali až k chatě Pyramida a tam měli v nohách zhruba 23 km. Pokračovali jsme dál doleva ještě asi 200 metrů po asfaltové cestě a před pensionem Sklárna odbočili opět doleva po lesní ne moc kvalitní cestě znovu směr rozcestí "U bunkru". Tam jsme zahnuli doprava na Promenádní cestu. V tu chvíli se před námi objevila snad nekončící panelová cesta, která se táhla stále do kopce. Deprimující pohled a i Miloš přiznává, že tento pohled nemá rád. Všichni jsme se napili a pustili do zdolávání tohoto strašáka. Nakonec se to zvládlo bez potíží a po jejím zdolání na nás čekalo další rozcestí se zimním kioskem, je to jediné místo na zemi kde si ceny určuje skutečně zákazník. Ještě jsem tam ale nezažil, že by někdo nezaplatil. U kiosku jsme se vypravili doleva a po asfaltové cestě jsme asi po 2 kilometrech doběhli k horské chatě Smědava. Jsme ve výšce 847 m.n.m. a před námi bylo nejtěžší stoupání celé naší trasy po široké písčité cestě, které je ze začátku asi kilometr prudké a celkem dlouhé nějaké tři kilometry. Při Jizerské 50 je to často rozhodující úsek. A já to tu v zimě proklínám. Tato cesta nás znovu dovedla na Knajpu. Tentokrát jsme se na Knajpě malou chvíli zdrželi a koupili si malé občerstvení. Já si dal tatranku a každý z nás vypil půlku piva. Ondra s Pavlem ještě nějaký džus a Miloš rozpustný kafe. Mezi tím jsme se bavili o tom co máme za sebou a co nás ještě čeká. Cyklisti, kteří se tam také občerstvovali nechápavě poslouchali a když padlo, že už máme 30 km za sebou, tak prohlásili, že tohle ani neujedou na kolech. Z Knajpy jsme se pustili zpět na Čihadla, tam pokračovali rovně po panelové cestě zatím z kopce. Po chvíli se cesta zhoupla a začala mírně stoupat k rozcestí „Na Žďárku“. To jsme běželi po Štolpišské silnici. Ze Žďárku nás čekalo krátké klesání po asfaltce až na rocestí „U Tetřeví boudy“. Tam jsme se napojili na červenou turistickou značku, zahnuli doleva směr Krásná Máří a dál až na Hřebínek. Tato cesta je asfaltová, hodně chráněná stromy a až k odbočce do Sedla Holubníku a na Kristiánov celkem rovinatá nebo mírně z kopce. U odbočky jsme ale pokračovali rovně, cesta začala prudce klesat a přivedla nás až k chatě na Hřebínku. Mají tu vynijající borůvkový koláč, ale tentokrát na něj není čas. Máme tu za sebou 40 kilometrů a mě potkává první krize - nepříjemné píchání v pravém boku. Byli jsme 865 m.n.m. vysoko a pokračovali rovně po stejné cestě na rozcestí „Bílá kuchyně“. Tam uhnuli doleva opět na písčitou sestu a běželi po modré na Olivetskou horu. Při stoupání mě konečně přestává píchat v boku. Cesta tam není moc kvalitní a hlavně při klesání z Olivetský hory je dost kamenitá. Po modrý značce jsme se dostali až na rozcestí „Pod Olivetskou horou“. Tam se napojili na asfaltovou silnici a pustili se doleva. Během chvíle jsme se dostali na další rozcestí za přehradou. Odbočili doprava na písčitou cestu a ani ne po 500 metrech přeběhli potok a za ním opět měnili směr doleva po celkem široké neznačené lesní cestě, která nás přivedla až na rozcestí „Vládní“. Vydali jsme se po zelené doleva abychom asi po 0,5 kilometru vyběhli u už nám známého rozcestí „U Nové louky“. Odbočili doprava a pokračovali známou cestou směr k rozcestí „U Buku“. Tam jsme se pustili doprava z kopce a měli před sebou poslední kilometr a půl. Mě se opět přihlásilo píchání v boku, ale nebylo to už tak nepříjemné. Po seběhu se nám najednou otevřel pohled na cíl a chybělo nám posledních pár metříků abychom zdolali Jizerskou 50 za 5 hodin čistého času. Tak a zvládli jsme to. Ondra, Pavel i já jsme uběhli první ultramaraton v životě. Z mého pohledu musím říct, že to bylo výborný a přiznávám, že jsem to čekal horší. Hoši díky i vám, byli jste fantastický a byla to pro mě radost běžet s vámi. Jsem moc rád, že jste přijeli a doufám, že jsme se neviděli naposledy. Miloši mockrát děkuju především tobě, že jsi přijal mé pozvání a za rady, které jsi nejen mě během cesty dal. Byl bych velmi rád kdyby tohle byl nultý ročník a příští rok se to podařilo zopakovat. Závěrem mi také dovolte, abych poděkoval i mému téměř sedmnáctiletému synovi Martinovi, který nás zcela dobrovolně celou cestu doprovázel na kole, pořizoval fotky, vezl pití a nějaké ty svršky v batohu.
|